
Ani nevim, jak sem se vůbec dostala z postele. Totálně ospalá, otlačená z nepohodlnýho spaní, nevrlá, poslintaná, dojebaná a totálně znechucená odrazem v zrcadle, kerý místo mojí maličkosti ukazuje nějakou kosmicky podivnou osobu, se kterou nemam co dočinění.
Venku je pohřební počasí. Leje jako z konve, a vůbec se to netváří, že by chtělo přestat. Padá na mě ještě děsnější nálada, než do teď. Courám se deštěm do školy, a doufám, že mě před dotěrnýma studenýma kapkama ochrání superodolná bublina, kterou sem získala po vypití aktimelu. Chyba... Nepiju aktimel. Moje drahocenná matka usoudila (podle ceny toho zázračnýho jogurtu), že deštník je mnohem víc cool, než bublina. Ale kolik lidí dneska běhá s paraplátkem? Sem tam je možno vidět nějakýho důchodečka, nebo prvňáčka. (...kapuca bude asi nejreálnější)
Ve škole je jako vždy rušno. Malý parchanti z prvního stupně mi běhaj pod nohama, nevšímaje si mě (fňuk, tak žalostné), a narážejíc do každý překážky, kterou tvoříme my-deváťáci. Na začátku tutoho školního roku mi stouplo ego. Jsme deváťáci. Vládci školy, takže si můžem dovolit všechno. Ale to sem se krutě zpletla! Ve frontě na obědy předbíhají spíš malý děti nás, než my je. Když se chceme bránit, lehnou si na zem, a ječí, že je šikanujeme. Inteligentní děti... Mě tohle nikdy nenapadlo.
Je na čase si uvědomit, že se vesmír netočí kolem lidí, jako jsem já. Svět miluje krásný, chytrý, spolehlivý, bohatý lidi, ne šeredy bez mozku s pavučinou ve šrajtofly, jako sem já.
...pesimistická představa!







Jj s těma dětma naprosto souhlasím. Já když jsem byla menší, měla jsem strach pomalu okolo těch větších jít, ale dneska jim nedělá problém poslat mě..ehm..někam xD