-výtažek z mýho deníčku....věřte mi, pobavíte se;-)

V půl šestý mi zazvonil budík. Vzbudila jsem se těsně před nim. To je otrava. Včera se s nim nařizuju, a pak se ještě vzbudim chvilku před nim. Jsem moc líná vypnou ten krám, ale z toho věčnýho zvonění asi zcvoknu. Pořád ležim, a snažim se ztlumit ten otravnej zvuk polštářem. Vrrrrr, Sek, Mňaaaau, Jaaaau, Kvííík, Pííííísk. Pardon, Ferda si spletla moje prsty u nohou s myší, a krutě zaútočila. Tím mi připomněla krutou pravdu, že musím vstávat. Čekají mě příjmačky. Právě ukončuju základní školu, na které jsem strávila skvělých devět let (chrchly, chrchly), a hlásím se na střední pedagogické lyceum v Berouně. Celkem kousek od mého nynějšího nacházení- Příbram.
V koupelně je jako obvykle fronta. Vysrknu si vlažný kakao, dojim okoralej chleba se sýrem ze včerejška, a jdu se konečně zušlechtit. Chvíli mi trvalo, než jsem vyřešila závažný problém, co si vezmu na sebe. Když už na ně nezapůsobím mojí supermegagiga vyvinutou mozkovou kůrou, alespoň to zkusím vzhledem. Oranžovou halenku, nebo červený tílko? Vzhledem k jediným ponožkám v šatníku, které jsou červený s proužkama, jsem zvolila tílko. Gratuluju.
V autě jsem upadla do normálního kosmickýho mikrospánku. Moje dušička si bloudí někde v nekonečnu, a nasává skvělou volnost. Moje drahocenný ospalý já si jen tak leží v autě se sluchátkama v uších a čeká, až dorazí na místo, kde se bude muset dušička vrátit, a podstoupit ten nemilý proces, kdy zapojim šedé mozkové buňky, a nutím je spolupracovat. Ale moc často se to nestává.
Konečně jsme tu. Můj žaludek se nepříjemně sevřel, a v krku mám ten známý pomyslný knedlík. Nervozita je tu. Nechce se mi vstávat, vycházet ven. Cítím se jak pod mikroskopem, kdy se nade mě každý sklání, a prohlíží si moje nedostatky.
Před vchodem do školy se utvořila vřava lidí. Studenti, dívající se žalostně na tabuli, aby zjistili ve které třídě budou mučeni. Cpeme se s mojí drahocennou matkou ke dveřím, nevšímaje mega cedule na dveřích s nápise "RODIČŮM VZTUP ZAKÁZÁN", abychom mohly proklouznout dovnitř. Po půlhodinovém shánění mojí třídy jsme jí šťastně našly. Dřepla jsem si do popsané lavice v třetí řadě hned po tom, co mi dala matinka na čelo hubana. Potom si mě ještě třikrát zavolala zpátky, za účelem mi popřát štěstí, a připomenout, že pokud mě nepřijmou, budu do konce života mydlit podlahy jako choroš, přitom jsem třikrát zakopla o rohožku. Spoluchudáci ve třídě si mě zatím stačili dokonale prohlédnout. Nejspíš jsem ale neudělala moc dojem, protože celou dobu jen zarytě mlčeli. Ani se jim nedivím.
Seděla jsem, zahloubána do svých pocitů a myšlenek, dokud nezazvonilo. Do třídy nacupitala nějaká paní učitelka. Čekal nás test z češtiny. Po rozdání papírů, a potvrzení totožnosti jsme začali s diktátem. "Jak obři na Šumavě vyhynuli" Pfffff, Uááááááá, Chrocht. Dusila jsem se od lavicí. Ten článek mě vážně složil. Tu pohádku od Wericha jsem znala od malička. Obři, kteří se hádali o to, kdo má větší stín. Vážně důstojnej diktát.
Čeština byla za mnou. Měla jsem sice dočasném třas celýho mýho chabýho těla, ale myslím, že je to v suchu.
Potom přišla na řadu angličtina. Zazněly famfáry, a vpochodoval takovej divnej týpek. Typickej americkej učitel, s dírkou mezi zubama. Dělal "velice zábavné vtipy" (rychle pytlík, já zvracím) na náš účet.
Angličtina byla snad nejhorší. Ale teď následovala zbožňovaná výtvarka, kde nebude záležet na rocích šrocení, ale na super gigantickém talentu mojí maličkosti. Pan učitel byl divnej. Asi 35ti letej, vlasatej a fousatej, kterej se houpal z nohy na nohu, když vyprávěl veselou historku o tom, jak se kreslí krychle s koulí.
Kreslila jsem to veledílo s nevídaným elánem. Když jsem konečně skončila, vysvětlil nám další práci. Barevně zobrazit fantazijní představu. Fajn. Začala jsem si načrtávat tužkou draka. Potom jsem ho obtáhla tuží, a chystala jsem se začít s barvami…
…crrrrrrrrrr! Polorozbitej školní zvonek začal drnčet, a ten nepříjemnej zvuk narážel do mýho citlivýho bubínku. Otevřela jsem oči, a zvedla hlavu z lavice. Hodina skončila. Byl čas odevzdat práci. Podívala jsem se na svůj poslintanej papír s načrtnutým drakem. Tuž, kterou jsem obtahovala svoje veledílo, se mi obtiskla na tvář. Měla jsem ještě zalepený oči, a totálně rozcuchaný vlasy. Super, usla jsem na příjmačkách. Nikdo se mě neobtěžoval vzbudit. Ááá, pravda. Jsem konkurence, a co kdyby se stalo, že kreslím líp, než oni? Bůůůů, Fňuk, Brek a Kvil. To jsem to zas pohnojila!






